Devadesát pět let basketbalu v Brně.
V roce 2021 si brněnský mužský basketbal připomněl devadesát pět let organizované činnosti. V roce 1926 se začali košíkové věnovat sportovci v Sokole Brno I a zájem o novou hru byl i v Sokole Brno II a v Sokole Královo Pole. Hned v úvodu je třeba uvést několik důležitých souvislostí. Basketbal se v Československu objevil v roce 1919, zásluhu na tom měl prof. J. A. Pípal. V roce 1924 byl založen volejbalový a basketbalový svaz, jehož prvním předsedou se stal F. M. Marek. Významnou událostí v rozvoji nové hry bylo postavení budovy YMCA v Praze s vlastní tělocvičnou pro basketbal. V předválečném období měla Praha předstih, který však hlavnímu městu nevydržel dlouho. Už v této době (v roce 1932 vznikla v Ženevě mezinárodní basketbalová federace FIBA a jednou z osmi zakládajících členských zemí bylo i Československo) se však podařilo položit pevné základy k pozdějšímu rozvoji basketbalu u nás a také k četným mezinárodním úspěchům.
Rok 2021 byl beze sporu pro brněnsky basketbal milníkem, který si celá basketbalová veřejnost připomenula v prosinci 2021. BASKET Brno a jeho fanoušci se poohlédli do historie této krásné hry. V průřezu vzpomínek si tak připomenuli celých devadesát pět let. Věřím, že nás to všechny obohatilo o nové poznatky, fakta, fotografie a statistiky. Zároveň věřím, že nespočet krásných zážitků, pohledy na profily hráčů, trenérů i funkcionářů zde zveřejněných je pro basketbalového fanouška rovněž zážitkem. Nespočet úžasných utkání, mistrovství a reprezentačních startů brněnských basketbalistů a jejich následovníků je výzvou pro všechny. Brno a basketbal … 18.12. 2021.
Ale pěkně popořádku. Držme se faktů a skutečných událostí, tak jak se staly mezi dvěma koši i mimo ně.
Na začátku byly sletové hry.
Jednoznačný impuls k sestavení prvního basketbalového týmu dal v roce 1926 náčelník Sokola Brno I Josef Zezula, jemuž velmi záleželo na tom, aby jeho tělocvičná jednota, druhá největší v Československu, měla své zastoupení ve sportovních hrách konaných v rámci VIII. všesokolského sletu v Praze, zvlášť když košíková zde měla vedle už zaběhnutých odvětví atletiky, odbíjené a házené v tomto roce premiéru. Ta neskončila dobře, vzpomínal Josef Fleischlinger. „Náš basketbalový debut dopadl neslavně, se Sokolem Žižkov jsme prohráli 0:2, koš se počítal za bod. Musím však dodat, že se hrálo za deště a na blátivém povrchu, takže např. driblovat bylo téměř nemožné. Na soupeři bylo znát, že se košíkové už nějaký čas věnuje.“ Šťavnatěji popsal zápas ve svých vzpomínkách jeho přímý účastník, spisovatel František Kožík. „Hrával jsem za reálné gymnázium na Starém Brně kopanou a odbíjenou, před příchodem do Brna jsem se doma v Uherském Hradišti věnoval také atletice. Košíková nás v Sokole Brno I velmi zaujala, pokoušeli jsme se do tajů nové hry proniknout, ale ještě pro to nebyly vytvořeny vhodné podmínky. Hrávali jsme výhradně venku, pod širým nebem a snažili se zachovávat přísně pravidla, jak nám je vedoucí tlumočili. Hráli jsme jemně, bez faulů, příležitost vidět jiné celky a prověřit si svůj styl nám chyběla a to se nám krutě vymstilo, když jsme přijeli na sletové hry do Prahy a nastoupili proti chlapcům ze Žižkova. Ti pochopili ráz hry mnohem drsněji, připadalo nám, že jsme nastoupili proti boxerům. Marně jsme se rozhlíželi, co rozhodčí. Praha znala jinou košíkovou, mnohým z nás to vzalo na pěkných pár měsíců chuť, ale postupně jsme si začali osvojovat drsnější styl, který přijali i brněnští rozhodčí a na výsledcích to také bylo znát,“ svěřil se František Kožík. Nějaký čas uplynul, než se basketbal v Brně pevněji usadil, ale o to příjemnější zážitky následovaly. V sezoně 1937/38 obsadil Sokol Brno I v mistrovství republiky 3. místo za Uncasem Praha a Strakovou akademií, o rok později Sokol Královo Pole tuto soutěž dokonce vyhrál, právě v době, kdy se Praha chystala oslavit desátý mistrovský primát v řadě. První tým Sokol Brno I tvořili v roce 1932 Buchníček, Fibinger, O. Kozák, Peřina, Velan, J. Vítek, Zeman, Pařízek, Němec, Přikryl, Fleischlinger a Špaček, jenž působil rovněž v roli trenéra. V roce 1938 vybojoval Sokol Brno I druhé místo na sletových hrách a už zmíněné třetí v lize. Sestava: Fleischlinger, Krčma, Kučera, Strnad, Millonig, Němec, Obadálek, Říčný, Tichota, Hovorka, Špaček (současně trenér). Během války, kdy Němci činnost Sokola zakázali, basketbalisté Sokol Brno I působili pod hlavičkou lyžařského klubu. Organizátoři Luboš Polcar a Josef Fleischlinger dosahovali se sestavou Říčný, Sonnek, Z. a A. Dvořákovi, bratři Mutlovi, Dostál, O. Fleischlinger, Kořalník, Blažek, Morávek, Očka, Paulišta, Šantavý, Mrázek, Rovner nemalých úspěchů a nutno dodat, že basketbal se už tehdy těšil v Brně značné přízni diváků.
Devadesát pět let naplněných radostí z basketbalu, bezpočtu úspěchů, zániků a nových výzev.
V nemalé míře k nim přispěli i Brňané. Už v roce 1946 byl Ivo Mrázek (pod koši se jednoznačně vžilo oslovení Ivan) autorem vítězného koše Československa ve finále mistrovství Evropy v Ženevě a o pět let později byl vyhlášen nejlepším hráčem ME v Paříži. Na OH 1960 v Římě vybojovali čs. reprezentanti s Brňany Františkem Konvičkou, Zdeňkem Bobrovským, Zdeňkem Konečným a Vladimírem Pištělákem v sestavě pod vedením trenéra Ivo Mrázka páté místo. V obou případech jde o úspěchy v našem mužském basketbalu dodnes nepřekonané, stejně jako dvojnásobná finálová účast Zbrojovky v Poháru mistrů evropských zemí v letech 1964 a 1968, druhé místo v Interkontinentálním poháru 1969 v USA a v neposlední řadě 23 domácích mistrovských titulů. To však hovoříme o vrcholech zapsaných zlatým písmem v historii, přičemž smyslem činnosti basketbalistů Sokola Brno I i všech, kteří na slavnou „jedničku“ navazovali, tj. Spartaku ZJŠ, Zbrojovky, BVC, Biovety COOP banky, Stavexu, BVV, A PLUS OHL ŽS, Basketball Brno, mmcité + až po současný BASKET BRNO nebylo jen naplňování snů o slavných kapitolách, ale také vše, co přináší všední život – radost ze hry, liga a další pravidelné soutěže, získávání mládeže pro basketbal, péče o její sportovní růst, potěšit zdařilými zápasy diváky a dobře reprezentovat svůj klub, město i vlast. A to se zdařilo v míře mimořádně bohaté a zatím stále přesahující srovnatelné výsledky jiných českých klubů a měst. Nic na tom ani fakt, že uplynulých 15 let bylo pro brněnský basketbal značně hektických. Zániky a nové výzvy jak je v nadpisu uvedeno jsou pro toto období nadmíru bohaté.
Stadion stále moderní, vlastnické vztahy a stěhování z haly do haly.
Nanejvýš cenný dárek dostali basketbalisté Sokola Brno I v roce 1929, kdy byl na rozsáhlém pozemku vymezeném ulicemi Kounicovou, Sokolskou a Botanickou za pouhé dva roky vybudován sokolský stadion.
Sokolský stadion , nejvýznamnějším brněnským sportovištěm v centru města je areál Sokola na Kounicově ulici. I když historie Sokola sahá do poloviny 19. století, potýkali se brněnští sokolové léta s problémem cvičebních ploch. Družstvu pro zřízení tělocvičny Sokola Brno I se podařilo zakoupit vhodný pozemek až v roce 1919. Paradoxně to byl bývalý hřbitov, zčásti upravený na městský park. Cílem bylo vybudování sokolovny i letního cvičiště. Protože finanční možnosti Sokola nestačily na oba objekty, začali členové z velké části svépomocí v roce 1921 se stavbou hřiště. Po roce byl letní stadión podle návrhu architekta Miloslava Kopřivy v Kounicově slavnostně otevřen. Základní kámen ke stavbě dvou tělocvičen byl položen 28. října 1927 a 23.června 1929 bylo otevřeno atletické hřiště a 24. ledna 1930 zahájeno cvičení v obou tělocvičnách jak je známe dnes. Do komplexu byl začleněn a vhodně upraven i původní „výstavní pavilon“, z něhož vznikl velký společenský sál s předsálím a šatnami. Časem přibylo kino, restaurace a kavárna. Celkové vyznění stavby z roku 1929 odpovídá funkčně koncipovaným jednoduchým stavbám funkcionalismu. Budova je od doby svého vzniku až dosud důležitým místem setkávání a konání kulturních událostí. Stavební plány vypracoval Jindřich Kumpošt, který navrhl tělocvičnu a pavilon jako samostatné objekty a celý projekt pak architektonicky dokončil architekt Miloš Laml. Areál byl značně poškozen na sklonku války v roce 1939. Zejména svépomocí se jej podařilo obnovit, z opravených prostorů se ale sokolové dlouho netěšili. Po likvidaci Sokola počátkem 50. let připadla sportoviště TJ Zbrojovka. Areál začal chátrat. Od 60. let dominovalo na hřišti letní kino a došlo i k řadě nekoncepčních úprav interiérů a do vnitřního dvora byla vestavěna podle návrhu prof. Rullera hala pro míčové hry. Po roce 1989 získal Sokol stadión na Kounicově zpět do svého vlastnictví. Jestliže architektonické dělení zůstalo stejné, funkční náplň se změnila. Neplatí již rozdělení na mužskou a ženskou tělocvičnu. Původně mužskou dnes využívá nejlepší oddíl Sokola Brno I – sportovní gymnasté a galerie slouží šermířům. V původně ženské se hraje florbal, cvičí zde oddíl všestrannosti a lezeckou stěnu využívají horolezci. Na galerii mají své místo stolního tenisté. Halu využívají zejména volejbalisté, ale i další kolektivní sporty. Konečně nesmíme zapomenout ani na to, že průčelí Stadionu na Kounicově je národní kulturní památkou, která je současně největší sokolovnou na světě.
Bylo to dílo mimořádného nadšení a odborné zdatnosti celé jednoty. Sportovní komplex s dvěma tělocvičnami, dvěma sály pro kulturní a společenské účely, cvičištěm s atletickou dráhou a bohatým příslušenstvím předběhl dobu a je dodnes funkčním, moderním a tedy také plně využívaným zařízením. Značný zájem příznivců o basketbal a volejbal vedl v letech 1974 a 1975 k postavení sportovní haly s hledištěm pro 1100 diváků na nádvoří stadionu. Na tomto díle se podíleli i členové basketbalového oddílu Zbrojovky. V dolní (větší) tělocvičně a v nové hale se za desítky let odehrával před vyprodaným hledištěm bezpočet velkých utkání, v nichž domácí borci potvrzovali své postavení na nejvyšších místech evropských žebříčků.
V roce 1990 došlo v důsledku nejasností kolem vlastnických vztahů a později také zakázaného umělého povrchu hrací plochy s tvrdým betonovým podkladem k přemístění basketbalistů do haly Moravské Slavie na Vídeňskou ulici. V hale „Morendy“ byl provoz plně podřízen potřebám basketbalu. Na druhé straně necelých 600 míst pro diváky zdaleka nepokrylo zájem zejména v letech 1993 – 96, kdy tým pod trenérským vedením Miroslava Pospíšila kraloval v lize.
Od sezony 2001/02 – 2006/2007 basketbalisté trénovali a hráli v nově vybudované městské hale pro 3500 diváků v Králově Poli. O tento stánek se ovšem dělili s řadou dalších týmů z různých sportovních odvětví. Při výjimečných událostech využívali basketbalisté v Brně dnes již zbouraného zimního stadionu za Lužánkami s více jak 11 tisíci místy pro diváky také pavilonu H na výstavišti, případně v roce 1995 hokejové haly Rondo (7000 míst). V roce 2006 slavil klub 80. výročí od svého založení a na konci sezony 2006/07 nastal v médiích avizovaný odchod trenéra Pospíšila. Málokoho napadlo, že tímto loučením a zároveň na dlouhá léta poslední medailí po vítězných utkáních o bronz s Děčínem začala pozvolná degradace známé sportovní značky … Nejúspěšnější basketbalový klub v dějinách československého a českého sportu v té tobě zastoupený subjektem BC Brno, družstvo byl připraven zcela zaniknout. Řádně se přihlásil do nového ročníku národní basketbalové ligy 2007/08. Na soupisce pouze s českými hráči, trenérem národního mužstva Zdeňkem Hummelem a návratem do haly Sokola Brno I.
