Rodák z Brna vyrůstal společně se starším bratrem Ladislavem a oběma rodiči na Tišnovsku. Muzikantská rodina dopřála oběma svým synům to, k čemu tíhly a měli blíže. Vlastík si vybral basketbal a Láďa muziku. Svoje basketbalové začátky v Tišnovském oddílu absolvoval Vlasta po d trenérem Milošem Pokorným a společně s o dva roky staršími spoluhráči dotáhl v Tišnovském dresu až do ligového staršího dorostu. Jako talent a kluk basketbalem posedlý v sezoně 1974/75 přestoupil do brněnské Zbrojovky a o rok později pod vedením trenéra Františka Konvičky získal svůj první titul mistra ligy. Mužstvo v sestavě Jan Bobrovský, Brabenec, Petr, Beránek, Jandák, Nečas, Procházka, Stehlík a Arpáš v té době kralovala na československých palubovkách. Československý a český basketbalista začínal s basketbalem v Tišnově. V osmnácti letech začal hrát ve Zbrojovce, kde hrál celkem osm ligových sezón, z toho stál šestkrát na místě nejvyšším. Dva tituly s Opavou, kde v roce 1998 svoji kariéru hráče ukončil. Mezitím hrál na vojně v Olomouci za Duklu a začátkem 90. let zamířil na dva roky do Trenčína. Jako hráč nastřílel na domácích palubovkách 6 694 bodů. Jeho zahraniční angažmá začíná v roce 1988 v profesionálním kyperském klubu Apollon Lemesou Basketball, kde hrál tři roky. Z Limassolu odešel do Trenčína, kde hrál dva roky za místní TTS a než se upsal Opavě ještě tři ligové ročníky hrál v rakouské nejvyšší basketbalové lize za UKJ Mistelbach. Se Zbrojovkou Brno hrál šest ročníků Pohárů mistrů evropských zemí (1976-1979,1986-1988) a dvakrát Koračúv poháru (1980-1982). S Opavou hrál dvakrát FIBA EuroCup (1997-1998). Nečekaný vrchol – nejen Vlasty Havlíka, ale i celého československého mužského basketbalu přišel na ME 1985 ve Stuttgartu. Československý tým prošel z šestičlenné skupiny doslova s odřenýma ušima až ze 4. místa a ve čtvrtfinále tak narazil na Jugoslávii. V památném utkání, v němž Kamil Brabenec nejen že ubránil světovou hvězdu Dražena Petroviče, ale navíc ještě sám soupeři nastřílel 32 bodů, naši zvítězili 102:91 a v přetrvávající euforii pak zdolali i v semifinále Španělsko 98:95. Vysoká finálová porážka od SSSR pak už nikoho ani příliš nemrzela.
Vlasta Havlík „Vata” patřil v národním dresu mezi vůdčí osobnosti týmu a střelce československé basketbalové reprezentace. V letech 1977 až 1988 v reprezentaci odehrál 370 zápasů. V roce 1980 odehrál olympijský turnaj v Moskvě. Hrál na dvou mistrovstvích světa, 1978 na Filipínách a o čtyři roky později v Kolumbii. Byl na pěti evropských šampionátech, odkud si přivezl bronzovou medaili z Prahy a stříbro ze Stuttgartu. V anketě o nejlepšího basketbalistu 20. století skončil na dvacátém místě a je zařazen na čestné listině mistrů sportu. V roce 1986 se stal nejlepším basketbalistou Československa. Jeho trenérská „štace“ začala po boku Michala Ježdíka ročním působením u národního mužstva U20. Po té odjel na rok trénovat opět na Kypr. Svoje trenérské angažmá pak uplatňoval nejdříve v mužském basketbale a do roku 2006 působil u brněnských Houserů. Další jeho trenérské kroky vedly do týmu Jana Bobrovského, kde působil od roku 2007 celých pět let v roli asistenta trenéra a posbíral pěknou řádku úspěchů jak v domácí soutěži, tak i v Eurolize. Stříbrná medaile z domácího Final four v roce 2008 je toho důkazem. V roce 2012 se začal věnovat trénování mládežnických týmu v Tišnově, kde s basketbalem začínal a v oddíle působí dodnes. Vlastimil Havlík hrával na postu rozehrávače, kde vynikal úžasnou reakcí a předvídavostí, díky nimž dokázal v obraně vybojovat obrovské množství míčů. S rostoucími zkušenostmi se pak stával i skvělým střelcem, zejména z tříbodové vzdálenosti. Svůj talent měl však umocněn i neobvyklou pracovitostí, od malička si přidával individuální hodiny navíc a klíče od školní tělocvičny si k učitelům Pokornému či Šudákovi chodil vypůjčovat ještě i v době, kdy už neoblékal dres Tišnova. V roce 2017 byl uveden do sportovní síně slávy města Brna a v roce 2022 byl uveden do síně slávy České basketbalové federace.
