S basketbal začal na gymnáziu v Židenicích pod vedením trenéra profesora Dvořáka. Jako dorostenec odehrál první pováleční mistrovství republiky škol v roce 1946. Tady mužstvo v sestavě s Grulichem, Ivo Chlupem a Romanem získalo mistrovský titul a Standa po tomto dorosteneckém úspěchu odešel do dorostu Sokola Brno I. Do ligového mužstva mužů naskočil v sezoně 1950/51 a byla to premiéra s titulem. Po té následovala nominace na ME 1951 do Paříže. S mužstvem odehrál turnaj, na který se dodnes vzpomíná v souvislosti s nastupující proletářskou dělnickou třídou. Únor 1948 a vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a kapitalismem u nás začátkem 50 let dostávalo náboj v podobě kolektivizace zemědělství, zabavování majetků a to vše se naplno začalo projevovat i při reprezentačních startech nejen basketbalistů. Na šampionát se odjíždělo bez trenéra Josefa Fleischlingera a s několikadenním zpožděním. Do poslední chvíle nebylo jisté, že basketbalisté na šampionát odletí.
Reorganizace ligových mužstev na počátku padesátých let ho zastihla při plnění dvouleté základní vojenské služby. Odešel na dva roky do Prahy, kde sloužil v Karlínských kasárnách. K basketbalu se dostal pouze ve svém volném času a toho na vojně bylo pomálu. Nejstarší z pěti bratrů to dotáhl ve sportu nejdál. Navzdory pouhým 171 centimetrům výšky byl mezi dlouhány velmi platný hráč díky rychlosti a výborné kondici. Byl všude včas, nikdo mu neutekl a tím znepříjemňoval soupeřům život. Odehrál osm ligových ročníků, podílel se na třech mistrovských titulech a třech druhých místech. Jeho poslední sezonou v brněnském klubu byl ročník 1962/63 a Spartak ZJŠ získává další titul mistra ligy. Stanislav stylově s titulem začínal a s titulem se jako hráč národní basketbalové ligy loučil.
Jeho nejcennější trofej je stříbrná medaile z mistrovství Evropy 1951 v Paříži. Spolu s Františkem Konvičkou a krátce se Zděňkem Bobrovským působil v sedmdesátých letech jako asistent trenéra u prvního mužstva. Ve svém volném čase hrál kopanou a to nižší soutěž v mužstvu Heršpic.
