… začínala s basketbalem v šesti letech pod vedením svého tatínka Romana, který postupně zapojil do družstva žákyň všechny tři dcery. Ramanu, Hildu a Blanku a společně s trenérem Jaromírem Kohoutkem tvořili trenérské duo v mateřském oddílu Romany v Lipníku Nad Bečvou. V dorosteneckých kategoriích se mužstvu dařilo a byl z toho postup do extraligy a možnost hrát ženský basketbal v kategorii starších dorostenek, v soutěži, která se již překrývá se seniorskou kategorií. To byl první milník hráčky s urputnou trpělivostí pro trénink a chutí rvát se o post v základní pětce. Byl to právě její otec, který velmi dobře vnímal její basketbalový růst. Nabídka ze Sparty Praha přišla hned jak se Romana objevila na palubovkách v kategorii starších dorostenek. Po pečlivém zvažování a možností hrát nejvyšší basketbalovou ligu žen, rozhodla „rodinná rada hrát basketbal a studovat vysokou školu v Hradci Králové. První hráčská smlouva přišla tedy na hradeckou palubovku a pod vedením trenéra Petra Bulína začala hrát 1. basketbalovou ligu žen v sezoně 1986/87. Současně s basketbalem to bylo studium Pedagogické fakulty, obor tělesná výchova a biologie. Sezona 1990/91 byla pro Romanu ve znamení prvního zahraničního angažmá a její kroky vedly do bundesligového týmu SG DJK-TV Aschaffenburg. Po odehrané sezoně v Německu se vrátila do ligového Hradce a v listopadu 1993 se uskutečnil přestup do brněnského mužstva BK Drakr Žabovřesky. Hned v první sezoně v Brně získala svoji první velkou medaili. Byla bronzová za třetí místo v prvním ročníku samostatné basketbalové ligy žen, po rozdělení Československa. Na sezonu 1994/95 ji následovala do brněnských Žabovřesk sestra Blanka a v tomto ligovém ročníku získaly společně sestry Janálovy medaile stříbrné. Až do roku 2001 zůstaly v Žabovřeskách, kde odehrály společných 7 ligových sezon. Bylo to sezona 1995/96, kdy mužstvo BK IMOS Žabovřesky přivezl z Prahy svoje první zlaté medaile v novodobé historii klubu a v Žabinách se poprvé objevil pohár pro mistrně ligy. Po příchodu do Brna začala její přeměna z křídelnice na post rozehrávačky. „Trenér Bobrovský potřeboval tehdy v národním mužstvu rozehrávačku, tak jsem souhlasila” a výsledky se brzy dostavily. „Vynikala bojovností a jezdila po kolenou”, vzpomněla v jednom rozhovoru pro media nejstarší dcera, basketbalistka Eliška. Rozehrávačka, basketbalistka a reprezentantka národního mužstva žen přišla do Brna nejen za basketbalem, ale také za svým mužem Jiřím Hamzou. Další její kariéra profesionální hráčky brněnských „Žabin” a národního mužstva byla spojena s její skvělou hráčskou profesionalitou, kdy dokázala vést mužstva, ve kterých nastupovala až k metám nejvyšším. Je držitelkou devíti mistrovských titulů v Ženské basketbalové lize, devětkrát vyhrála Český pohár a v sezonách 1999/2000 a 2002/03 se těšila z bronzových umístění v Evropské lize. V národním mužstvu odehrála Romana úspěšné turnaje a byla součástí mužstva, které přivezlo v roce 2003 z mistrovství Evropy z Řecka stříbrnou medaili. V roce 2004 byla ve výběru Jana Bobrovského na olympijském turnaji v Athénách a krásné páté místo zdobí její basketbalovou kariéru v národním mužstvu. Na olympijském turnaji v Athénách byla Romana vyhlášena jako nejlepší rozehrávačka turnaje. To je pocta převeliká. Ještě je důležité připomenout, že v létě 2000 si Romča „zahrála” sezonu za Orlando Miracle v americké WNBA.
Skloubení svého života profesionální hráčky a osobního s potřebami ostatních členů rodiny bylo a je pro Romanu velkou výzvou. „Sladit kariéru profesionální sportovkyně s mateřstvím nebylo však rozhodně snadné”, dodala při rozhovoru pro svůj příběh publikovaný pod názvem Ženy na Olympu a rozpovídala se. „Narozením Elišky v roce 2001 jsem se naučila lépe hospodařit s časem, což mi dále pomohlo u narození a výchově dalších třech dětí”. Romana během své hráčské kariéry vystudovala Pedagogickou fakultu v Hradci Králové obor biologie a tělocvik a později už v Brně speciální pedagogiku na Masarykově universitě. Po skončení své hráčské kariéry se začala věnovat trenérské činnosti u malých začínajících basketbalistek. Jak šel čas a rodinné povinnosti, rozhodli se s manželem vést společně rodinnou firmu s vinicemi, pivovarem, hotelem a penziony v Hnanicích u Znojma. Z článků, které poskytla během své kariéry i po jejím skončení je zřejmé, že rodinný život, děti a manžel je pro Romanu jako hnací motor. Z úsměvu jejím vlastním rozdává kolem sebe radost a pohodu. I když sama si ráda od všeho odpočine, je šťastná mezi tolika dětmi. Se svými dvěma sestrami jich mají celkem devět. A jak sama říká, „snažíme se, aby naše děti sportovaly a pořád vymýšlíme nějako zábavu”. A trochu se smutkem jim nevlastním na závěr dodala. „Je velká škoda, že basketbal dnes dívky moc neláká, přitom je to krásná a rychlá míčová hra. Má v sobě rychlost, technické prvky a hlavně kolektivní spolupráci celého družstva. Nejen těch, kteří jsou zrovna na hřišti”. Nejstarší Eliška hraje basketbal v brněnských Žabinách a během posledních dvou sezon se usadila napevno v národním mužstvu žen, které pod vedením trenérky Ptáčkové úspěšně zvládlo kvalifikaci na ME 2023.
Když jsem dělal na podzim 2022 rozhovor s basketbalistkou Věrou Horákovou, ty samé věty zazněly z jejich úst. Věřte, že je to neskutečně originální, když se takto vyjádří o sportu, jakým je basketbal bývalé hráčky, které můžeme obě zapsat zlatým písmem do historie brněnského a reprezentačního basketbalu.
