basketbalista, který je zařazen na čestné listině mistrů sportu. Svoje začátky vzpomenul do Židenic, kde začal v deseti letech chodit cvičit do tělocvičny Sokola. Ve čtrnácti v rámci sokolského cvičení už parta kluků měla míč na basketbal a než začal v šestnácti hrát jako učeň v První brněnské učaroval ho sport natolik, že mu věnoval veškerý svůj čas. Setkání s Ivo Mrázkem popisoval takto: „pravidelně o vánočních svátcích jsme jako dorostenci prvního Brna hráli turnaje na Jedničce” a tam mě Ivo oslovil a pozval na první tréninky do tělocvičny Sokola. Chodilo se dvakrát týdně v úterý a ve čtvrtek. Společně sním to byla parta začínajících mladíků bratři Vykydalové, Skokan a Milan. Přiznal se, že do tělocvičny Sokola Brno I chodil každý den a svoji touhu se zlepšovat a létat vzduchem, umocňoval mimořádnou pílí, kdy všechny ty schopnosti doplňoval brilantní technikou a rychlostí s míčem. V osmnácti letech se ocitl poprvé na soupisce Spartaku ZJŠ a byla to sezona 1953/54. V tom příštím basketbalovém roce v nejvyšší domácí soutěži už z mužstvem pod vedením trenéra Polcara si uhrál svoji první medaili a byla to medaile za druhé místo. To už byl Milan vyučen a čekala ho dvouletá vojenská služba. V Praze si odsloužil jeden rok a odehrál mistrovskou sezonu 1955/56 v mužstvu nabitém zkušenými reprezentanty. Jarda Tetiva, Škeřík, Šíp to byly spoluhráči, kteří společně s talentovaným Milanem Merklem získali titul mistra republiky. Pro ÚDU Praha to byl již třetí titul v řadě a vždy u toho byl hráč z Brna. První dva získal s Pražany Radek Sís a ten třetí Milan Merkl. Sezóna 1956/57 byla pro Milana zvláštní. Když začínal druhý rok vojenské služby ÚDA Praha měnila svůj název a působiště a z vojenského celku se stalo civilní mužstvo Slovan Orbis Praha. Milan byl převelen z Prahy do Brna a v Řečkovicích v kasárnách sloužil a na Kounicovu chodil hrát odpoledne basketbal. Po půl roce, tedy na jarní část sezony byl náhle převelen do Dukly České Budějovice. Přes všechna tato strádání byl členem národního mužstva a odehrál šampionát 1955 v Budapešti a 1957 v bulharské Sofii. Na sezonu 1957/58 už nastupoval ve svém klubu a je to sezona opět mistrovská. Svoji třetí mistrovskou sezonu s umístěním na stupni nejvyšším odehrál v ligovém ročníku 1961/62. Vrátit se však musíme do začátků ligové ročníku 1958/59. „Bylo to hned první domácí utkání, kdy jsem na zcela čerstvě napastované podlaze uklouzl a svůj pohyb přes ruku za míčem šel přes levé koleno. Operace následovala až v roce 1959, kdy jsme se na nemocničním pokoji sešli skoro celá pětka,” vzpomenul se sklopeným zrakem na osudové koleno, když jsme si o tomto zranění povídali. Zdeněk Bobrovský byl po úrazu na motorce a Franta Konvička s těžkým výronem kotníku. Mistrovství Evropy 1959 a turnaj v Istanbulu odehrál jenom František Konvička. Další sezony se nesly v duchu rehabilitace a pokusů o návrat na palubovku. 1960/61 hrál v „béčku” Zbrojovky. Osudový byl pro Milana zájezd s reprezentačním družstvem do Belgie a Francie v roce 1962. „Hráli jsme přátelské utkání v Belgii na betonové palubovce. Nebyl jsem v základní sestavě. Prohrávali jsme od samého začátku a trenér Gustáv Hermann mně poslal na hřiště. Moje operované koleno to nevydrželo a celý zbytek zájezdu jsem již promarodil. Byl to můj poslední zápas.” Po řadě pokusů o návrat a zjištění, že se nemůže o nohu opřít tak, jak ke své hře potřeboval, se tedy „Meča” musel v 27 letech s basketbalem rozloučit. I to, co stihl za 9 sezon odehraných v období 1953–1962, je však hodné obdivu: v lize 3 mistrovské tituly, 3 druhá místa, stříbro a bronz z mistrovství Evropy. V reprezentaci odehrál 58 zápasů. V roce 2010 byl uveden do síně slávy města Brna a v roce 2015 do Síně slávy České basketbalové federace.
Po skončení své hráčské kariéry jako vyučený si začal hned při nástupu na ZŠ Slovanské náměstí na protějším Gymnáziu doplňovat zameškané vzdělání. V Roce 1963 složil maturitu a pak pět let dálkově při zaměstnání studoval Pedagogickou fakultu, kterou úspěšně dokončil státní zkouškou v roce 1968. Pak působil jako ředitel ZŠ v Řečkovicích a po roce 1989 jako školní inspektor. Na basketbal už nemyslel. „Byla to pro mě velká rána a velké zklamání, že jsem nemohl provozovat svůj oblíbený sport. Předpoklady a ambice stát se skvělým hráčem jsem měl velké”. Věnoval se civilnímu zaměstnání a staral se o rodinu. Na basketbal zcela zanevřel. Až Jirka Novák při svých návštěvách Brna zašel k Merklům a Méču přesvědčil, že potkávat se s bývalými hráči a trenéry je jeho povinností. Milan se přiznal, že to byl impuls jako hrom a od té doby již nechyběl na žádném setkání, či srazu. Když jsem od Merklů odcházel, nechal jsem na stole ležet dvě kroniky od Ivo Mrázka. Z mistrovství Evropy 1947- Praha a 1951- Paříž.
