„Moje hráčská kariéra byla opravdu v úplných začátcích košíkové v Čechách a na Moravě. Hrálo se na venkovních hřištích později i v tělocvičnách,” dodává. „Byl jsem hráčem průměrným a moje silnější stránka hry byla hlavně v obraně. Svoji pozici v mužstvu jsem více viděl na postu trenéra. Moje myšlenky se začaly ubírat tímto směrem. U ostatních mužstev tuto roli obvykle obstarával nejstarší hráč mužstva. Moje výhoda byla v tom, že přede mnou trenérský post nebyl zvyklostí a já u mužstva Sokola Brno I a později národního mužstva byl první trenér. Učit jsem se neměl od koho a snažil jsem se do hry dávat svoje prvky,” s hrdostí o tom Josef „Sepl” Fleischlinger vypráví. Přiznává a s nadhledem hovoří o košíkové, která by se hrála pouze ve vzduchu, a ne na zemi. Hráč s míčem by vždy přijímal a odehrával míč ve vzduchu, až do zakončení košem. Tyto plány a touhy se mu nenaplnily a sám přiznal, že nikdy už o tom neslyšel. Občas je vidět nahození na koš a zakončení ze vzduchu pomocí smeče. „Atraktivní a líbivé”, dodává a s úsměvem ve tváři pokračuje s myšlenkou zase o kousek dál. Při svých basketbalových povinnostech v Brně i národním mužstvu začala zároveň i jeho éra mezinárodního rozhodčího v ledním hokeji. Na pátých zimních Olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici. Naši hokejisté tam sehráli výtečný turnaj a skončili díky horšímu skóre druzí za vítěznou Kanadou. „Ve Svatém Mořici jsem pískal čtyři utkání” a dále s náležitou hrdostí dodává. „Současně jsem byl mezinárodním rozhodčím v basketbale.” To už bylo Josefovi 35 let. Na tuto pasáž svého sportovního života přibližuje i svoje hokejové začátky. Nejdříve chytal v bráně a později hrál v obraně. Shrnuto a potrženo. V roce 1946 jako asistent trenéra, titul mistrů Evropy v košíkové v Ženevě a zároveň už basketbalový rozhodčí. S basketbalisty jako hlavní trenér dvakrát na letních Olympijských hrách. V roce 1948 Londýně a 1952 v Helsinkách. Na mistrovstvích Evropy po zlaté Ženevě, už v roli hlavního trenéra. V roce 1947 v Praze druhé místo a v Budapešti 1955, rovněž stříbro. Se Sokolem Brno I v letech 1945 až 1951 jako hráč a trenér pět mistrovských titulů. Hokej začal pískat v roce 1947. Po Svatém Mořici, jak sám přiznal muselo přijít rozhodnutí. Nejdříve se stal mezinárodním rozhodčím v basketbale mužů, později mezinárodním komisařem FIBA. Nikdy se netajil tím, že dostával od generálního sekretáře Johnsona víkendové delegace na utkání Barcelony a Realu Madrid nebo do Říma a Neapole. Svoji další cestu si tedy vybral z toho, co mu bylo bližší. Byla to košíková. S trénováním nadobro přestal v roce 1955 a naplno se oddal dlouhé funkcionářské kariéře. „Můj celý život jsem měl propletený s basketbalem, bylo to moje životní krédo.”
Profil hráče, trenéra a zakladatele brněnské košíkové je převážně tvořen z autentického rozhovoru, který se uskutečnil v roce 2006, ve spolupráci s Českou televizí. Asi třikrát jsem Josefa navštívil během sepisování pamětí k 80 letům brněnského basketbalu. Tenkrát ještě pracoval na ekonomickém úseku Sokola Brno I v Kounicově ulici a tam se uskutečnilo naše první setkání. Další dvě se odehrála v jeho bytě v ulici Mezírka 7. Fotografii moc neměl, ale vzpomínek a jeho vyprávění bralo dech. Vždy na něj vzpomenu, když sedám a píši tyto paměti.
